Výchova a vzdělávání jsou služba jako každá jiná – a proto závislá na lidech, kteří ji poskytují. Pokud tedy hledáme cesty k lepšímu školství, začněme u učitelů a managementu škol.
Krok první: Zvyšme platy ředitelům
Ředitel školy je rukojmím svého pedagogického sboru: prakticky nemůže ovlivnit způsob výuky, protože ji nemůže kontrolovat jinak než po formální stránce, prakticky si nemůže dovolit nikoho vyhazovat nebo jinak trestat, protože zájemců o učitelskou práci je málo, nemůže přijít s velkými novotami, protože ho nezřídka konzervativní sbor zažene vlnou nevole. Není divu, že ředitelé nezřídka mívají málo energie k prosazování jakýchkoli změn (případně se uchýlí k přehlížení názoru sboru, což vede ještě k horší atmosféře), a jejich manažerské sebevědomí proto prudce klesá.
Studie “Klesající výsledky českého základního a středního školství: fakta a řešení” společnosti McKinsey & Company ze září 2010 proto navrhuje: motivujme ředitele k odvážným krokům, zvyšme jeho sebevědomí a posilme jeho manažerskou úlohu – zvyšme skokově jeho plat. Výběrová řízení na vedoucí místa ve školách by tak mohla být přehlídkou zajímavých a schopných osobností, nikoli jen potvrzením těch, kteří se pro funkci obětovali.
Krok druhý: Zvyšme platy učitelům, kteří jsou ochotní se zlepšovat
Solidně placení ředitelé a stále stejně (špatně) placení učitelé – to je samozřejmě rozbuška ke vzpouře. Záhy po prvním kroku proto musí následovat i změna systému pro finanční hodnocení učitelů.
Připomeňme, že donedávna učitelé měli fixní plat úměrný délce praxe (tzv. “věkový automat”), který pramálo motivoval k nástupu mladých lidí. Dnes už sice “věkový automat” povinný není, nicméně leckde zůstává (vzhledem k výše popsanému tlaku stávajících učitelů na ředitele se takovému stavu není možné divit) a nadále nemotivuje učitele k jakékoli práci.
Systém finančního hodnocení by měl být progresivní, postavený na sdílených a na školách testovaných metodikách. Sebevědomý (a dobře zaplacený) ředitel by se zaváděním takového systému neměl mít problém. Na vyšší příčky platového ohodnocení by mohli dosáhnout třeba ti, kteří se otevřou evaluaci (o ní více v dalším odstavci), kteří pomáhají ostatním (zvláště mladším) kolegům nebo kteří se studentům nadstandardně věnují.
Krok třetí: Pokusme se o hodnocení kvality učitelů
Přestože si vrabci na střeše každé školy cvrlikají o tom, kdo učí dobře a zajímavě a kdo svou práci vyloženě odbývá, panoptikálnost, maloměšťáckost a pokrytectví v mnoha případech vede k tomu, že se o tom ve sboru jaksi “nesluší hovořit”. Trpí tím všichni: ti dobří se cítí nedocenění, ti špatní promarňují se studenty čas, který by mládež mohla věnovat skutečnému vzdělávání.
Pokud vím, zatím to zkusilo nymburské gymnázium – a nabízí svou zkušenost i ostatním: http://monitor.gym-nymburk.cz/. Osobně bych se přimlouval za hodnocení učitele vícero aktéry celého procesu, konkrétně myslím na
1) “zákaznické hodnocení” studenty a jejich rodiči, třeba právě tak, jak poctivě testují v Nymburku;
2) sebehodnocení samotným učitelem – domnívám se, že v tak samotářském povolání, jakým vyučování je, nesmí sebereflexe chybět; platí přitom, že ten, kdo není srovnaný sám se sebou, těžko může směrovat životy ostatních;
3) hodnocení výkonu studentů (např. firma Scio má v této oblasti zkušeností dostatek);
4) odborné hodnocení kolegy z hospitací.
Takové složité hodnocení je samozřejmě nezbytné otestovat a rád se k tomu nabídnu.
Krok čtvrtý: Povinná atestace budoucího učitele
Jak zlepšit české školství? Níže najdete texty v rámci seriálu na stránkách HNDialog. V dalších dnech a týdnech publikujeme další články.
Kněz, evoluční biolog a vysokoškolský pedagog Marek Vácha: Kdo umí, neučí
Matěj Bajgar z Oxfordské univerzity: České školy na špici
Blog Jakuba Skaly: Zprivatizujme školství
Thinktank: Má být prvním krokem pro zlepšení českého vzdělávacího systému výrazné zvýšení platu učitelů?
Líbil by se mi takový model, kdy by pedagogické studium bylo pouze dvouleté magisterské (bakalářské studium by pokrylo odbornost na jakékoli vysoké škole) a bylo by založeno na rozsáhlých praxích, prokládaných důslednými reflexemi ze strany zkušených učitelů.
Podobný efekt může mít povinná atestace, během níž by kandidát učitelského povolání svému zkušenějšímu kolegovi dělal asistenta. Učení ve dvojici by mohlo být velmi efektivním způsobem předávání zkušeností, zároveň by pomohl alespoň trochu zlepšit současný stav, ve kterém učitel nemá prakticky žádný prostor na individuální práci s žáky.
Krok pátý: Střední školy jsou odpovědností komunity
Střední školy – učilišti počínaje a gymnázii konče – jsou většinou zřizovány krajem a mají status příspěvkové organizace. Z pohledu zřizovatele se tedy jedná o bezednou díru na peníze; z pohledu rodiče (zákazníka) jde o službu, jejíž kvalitu může pramálo ovlivnit a kterou není motivovaný se na jejím rozvoji jakkoli podílet. Původní idea zákona o obecně prospěšných společnostech přitom novou právní formu přinášela mj. třeba také pro školy: ty by byly řízeny správní radou, obsazenou alespoň zčásti zástupci rodičů. Nejenže tak zákazníci mají možnost přímo ovlivňovat směřování školy i kroky managementu, ale samozřejmě jsou motivováni hledat pro školu nějaké zdroje nebo kontakty. Středoškolské vzdělávání by tak bylo více řízeno a ovlivňováno těmi, kterým na něm přirozeně nejvíce záleží.
Pryč s alibismem aneb Změňme sebe
Jakákoli reforma školství nestojí na jednom kroku, ale na souboru na sebe navazujících změn. Neznamená to ale, že musíme trpně čekat na osvíceného ministra školství, který s nějakým komplexním návrhem změn přijde. Jednak změnu – jako učitelé i jako rodiče – můžeme aktivně vyžadovat a mluvit o ní (v tom je příkladná kampaň o.p.s. EDUin Česko mluví o vzdělávání), jednak ji můžeme sami realizovat.
Sám se totiž často přistihnu, že se snažím vinu za špatné školství svalit na někoho jiného (na rodiče, na špatnou dobu, na obecnou nekulturnost a úpadek mravů, na politiky…). Je to ale čistý alibismus. Dokud já sám nebudu otevřený ke změně, dokud se nebudu sám ptát, co mohu ve svých hodinách udělat pro lepší vzdělávání dětí já sám, budou všechny změny ve školství zbytečné. Platí totiž, co jsem psal v úvodu: Pokud hledáme cesty k lepšímu školství, začněme u lidí. Začněme sami u sebe.
Pracujete jako pedagog? Jaké jsou vaše připomínky, postřehy z praxe a nápady, jak zlepšit české školství? Do uvedeného okna můžete vkládat své názory, ty slušné a věcné budeme postupně níže zveřejňovat
/redakce HNDialog/
Luboš Kovář, Poděbrady
Celkem bych souhlasil... Ale Vaše reforma se v praxi zadrhne. A to pokud ne již na bodu 1, tak zcela jistě na bodu 2. Zabývat se dalšími body je tedy už celkem bezpředmětné. A s tím nikdo nic nenadělá.
Petr Šaněk
Máte pravdu. A jako správný kapitalista věřím, že by v podstatě stačily první 2 body. Větší finance by motivovaly příchod nových učitelů a byla by trochu konkurence. Je smutné, že si nedokážeme uvědomit, jak je vzdělání důležité a jak moc se investice do něj vyplatí. Doufám, že se dožiju doby, kdy budou mít učitelé několikanásobný plat.
Hana Nováková, Liberec
Podle mě to v penězích není, navíc jsem dostala pocit, že i když všichni nadávají, vlastně nikdo změnu nechce a systém lidem vyhovuje, nikdo nechce, aby jejich postižené či zaostalé dítě chodilo do zvláštní školy, nikdo nechce, aby jeho dítě mělo pouze výuční list a každý chce, aby jeho syn byl vysokoškolák... Učitelé potřebují hlavně velké množství žáků, aby naplnili školy /kapitační platby /a aby je třeba nezrušili. Nástupní plat učitele není v současné době nijak výrazně nižší, než u jiných oborů vyjma několika málo TOP. Čím větší kapacitu pojmou TOP VŠ, jako práva medicína atd., tím větší plebs zůstane na peďáky... tím hloupější učitel vyleze. VŠ absolovent sežene práci, kterou zastal před r. 89 středoškolák a kruh se uzavře. Systém je dražší, ale lidí s papírem je víc. Je možné zvednout nároky, zavést testy, snížit množství maturantů i VŠ a přizpůsobit výuku špičce. Aale chce to vůbec někdo?
Martin Březina, Ostrava
1)"...prakticky si (ředitel) nemůže dovolit nikoho vyhazovat nebo jinak trestat, protože zájemců o učitelskou práci je málo..."
- To myslíte vážně? Osobně znám hned několik učitelů, kteří usilují marně o návrat do profese, ačkoliv mají pedagogické vzdělání.
2)"Výběrová řízení na vedoucí místa ve školách by tak mohla být přehlídkou zajímavých a schopných osobností..."
- Komu by se ty zajímavé osobnosti prezentovaly při výběrových řízeních? Měly by toho skutečně zajímavé osobnosti zapotřebí? Máte zkušenosti s politickou správou na obcích (zš) a na krajích (sš)?
3) Vaše další návrhy jsou určitě podnětné. Jen tam chybí malý detail. Kdo a z čeho to zaplatí. Školství v této zemi, navzdory neustálým předvolebním a těsně povolebním proklamacím žádnou prioritou není. V OECD jsme podílem výdajů na školství ku HDP druzí od konce za nám blízkýmí Slováky. Začít sami u sebe v tomhle asi moc nepomůže. Volíme podle slibů, které nikdo nehodlá dodržovat.
Petr Chaluš, Praha
Děkuji a přidávám: zvýšit řízení škol učiteli, rodiči, žáky, komunitou. Zvýšit autonomii profese učitel demokratickou silnou komorou, vzdělání učitelů realizovat zejména inovativní praxí.
Stejskalová, Ostrava
Vážně si myslíte, že zájemců o učitelskou práci je málo? Já sháněla místo po celé republice a na spoustě škol mi řekli, že budou propouštět, protože je málo studentů. Ono je totiž hodně škol a hodně učitelů. Pracuje se Vám dobře ve třídě s třiceti třemi žáky? Dokážete je všechny zaujmout, všem sám věnovat pozornost? Abych to dokázala já, nepotřebuji vyšší plat. Chtěla bych méně žáků, kteří mají o studium zájem.
